Krajiny a poutníci v poezii a próze první poloviny 19. století

Půl století i v literatuře uteče, a jak je vidět na následujících osobnostech, první polovina devatenáctého se kontinuálně se staršími tendencemi nesla ve znamení proměny k individualismu, či lépe k emancipaci autora.

M. Z. Polák, představuje jednoho z prvních průkopníků, soustředí se viditelně na rozkvět jazyka, kterým vládne. Jeho počátky novodobé české poezie nesou znaky vývoje samotného jazyka – básnická přirovnání jsou plněna přehršlí adjektivně-substantivních složenin, slovosled proměněn inverzí je téměř k nepoznání a důraz jasně leží na náročnosti vyjádření. S takovou pak řeč o přírodě přebírá patos i do významů, příroda samotná se stává pro lyrický subjekt Polákovy práce personifikovaným živlem – zároveň nedosažitelným a blízkým, neuchopitelným, nepochopitelným, zkázonosným a přeci životodárným –, ku kterému nutno mu je mluvit a který se mu stává partnerem (typicky pro osvícenský postoj). Vědomí vlastní malosti a bezmocnosti, zároveň krásy a nepodmanitelnosti přírody však z Poláka nemůže v takovém kontextu tvořit – z tvůrčí stránky – výraznou osobnost, „buditele“, jak jej známe, neboť jeho promluvou řadí se mluvčí básní do celku lidstva, byť slouží jako příklad, jako prostor pro realizaci představ o vztazích.

Zcela jinak pak můžeme vnímat pozici J. Kollára. Pro poutníka jeho básní představuje cesta prostředek k vyjádření myšlenek, slouží coby soudržnost k navěšování pravého centra sdělení – ideje. Se snahou o krásu i funkčnost a ohledně jazyka byv si již jist v kolenou, vložil do své tvorby J. Kollár silný časový prvek. Text se tak stává nejen poutí za obzorem, ale i do hloubi. Na každém kroku cítí čtenář vědomé zpřítomňování minulosti, prolínání, vize budoucí i snahu o předávání ponaučení z minulosti. Pozice „národního věštce“, tak jak se ustalovala na počátku devatenáctého století, pak jasně představuje krok od anonymní tvorby starší literatury. J. Kollár jasně rýsuje názorově vyhraněnou osobnost, která se svým myšlenkovým patosem pokouší předat dál. (Tak to funguje i dodnes, vezmeme-li v potaz všudypřítomný model herce-diváka; umírněný, vskutku reálný obraz zdá se na divadle nemístnou plytkostí.)

Pokud bychom toužili představovat první polovinu devatenáctého století především jako proces emancipace tvůrce, nenaskýtala by se nám v dnešní době příhodnější postava než K. H. Mácha. Ovšem vzhledem k nesčetné literatuře postihující snad již veškeré možné soudy o Máchovi, nechala bych tuto otázku stranou, považujíc ji za jakýmsi způsobem jasnou. Co ovšem funkční pro naši úvahu je, opětovně můžeme nazvat časem. Tentokrát vyprávění osciluje mezi reálným a snovým, na pomezí, kde jednotlivé minuty ubíhají těžko, téměř nuceny do vzdoru, aby příběh posouvaly. To se neprojevuje na spádovosti, nýbrž na obraznosti, kterou si dílem pro pomalý čas, dílem pro vlastní snovost může autor dovolit. Důraz na (prototypickou) barevnost, na křiklavost dojmu z ní, napíná svět Máchových cest. Není to ovšem pouze surreálná osa, na kterou dosazuje svou promluvu, nýbrž i motivační. Jeho poutník kráčí motivací lásky (nápovědné prvky vytvářející spojení např. mezi Poutí Krkonošskou a Márinkou) a snahou uchytit a v naději pochopit život. Způsob využití přírody je pak jasně patrný – reflektuje pocity hrdiny a dává příklad samoobrodného cyklu, nejpříhodnějšího pro přirovnání životu.

V obklopení neoddiskutovatelně uměleckými díly svých předchůdců i následovníků stojí B. Němcová pevně, byť zasahuje do těchto úvah svou korespondencí. Osobní tón, který s sebou nevydaná, soukromá pošta nese, dovoluje autorce lehkou nadsázku, zkratku tam, kde není potřeba obšírně navazovat pro nedostatek zajímavých informací, a především projevuje se v neustálém vztahování k blízkým, ji zasahujícím událostem. Hlavní linii sdělení cesty a světa za hranicemi tak tvoří dějovost – dopis je na jedné straně záznamem osobních peripetií a na druhé studií přírody a zvykovosti prostředí, ve kterém se autorka ocitá. Není však rozmyslným konstruktem cíleným na dojem, ale přirozenou promluvou, snažící se adresáta pobavit a zaujmout.

Pohádkové vyprávění J. K. Tyla odsouvá krajinu do role prostředku pro dokreslování atmosféry, působení na smysly čtenáře a vytvoření dostatečné obrazové kulisy, ve které budou moci vynikat hlavní postavy. Romantický příběh „těsně před cestou“ je pro nás, uvyklé již běžné produkci 20. a 21. století, už logicky – a tím někdy zbytečně zanedbávaně – realizován výraznou metaforičností, přirovnáními a velmi důležitými přívlastky. Kulisa přírody tak Tylovi slouží jako odraz čistoty duší jeho hrdinů, kdežto až přímá řeč a děj přebírají funkci nositelů idejí.

Svěží vítr do vod krajin a poutníků přichází s K. Havlíčkem. O přírodě se v jeho cestopise příliš nedozvíme, není-li toho nutně třeba. Pro postižení jeho pojetí nejlepší by bylo přirovnat jej k dnešní kulturní části rozličných zahraničních průvodců. Jeho kritické oko nenechává nit suchou na povaze, zvycích, historii i samotných městech a jejich životech, především charakterizuje a subjektivními soudy přibližuje svět, ve kterém se ocitá. Havlíčkova pozice je nejstatičtější. Cesta pro něj neznamená proces, ale stav – existenci za hranicemi – a dovoluje mu tak hlubších průzkumů, opravdu detailních poznání. Zůstává však pro nás poutníkem, maje v sobě nadhled, jakého jsou schopni jen cizinci.

Prošli jsme padesáti lety, ve kterých je možno najít mnoho způsobů komparace. Sledovat například lze: ze starší literatury pokračující linii emancipace autora, která se však výběrem jen některých představitelů často výrazně láme a je nezřídka realizována osobitě (tvorbou ještě nevyhraněný Polák, typicky se vyvíjející Kollár, -Mácha-, mimo tvorbu kráčející osobnost Němcové, pro nás běžný postoj Tyla a velmi břitký, sebevědomý Havlíček); zacházení s přírodou (Polákova mocná bohyně, Kollárův prostředek, Máchova alegorie, Němcové pragmatický, reálný přístup, Tylova kulisa a u Havlíčka se neprojevující fakt); vnímání času (Polákův mýtický pohled, Kollárovo prolínání přítomnost – minulost – budoucnost, Máchova oscilace mezi snem a realitou, Němcové reálný čas, Tylův čas vyprávěcí a Havlíček jdoucí napříč, ale jasně oddělující složky) či postup zdokonalování formy tvorby, který sleduje literární historie obecně.

Z hlediska krajiny a poutníků se před námi objevil celek různorodý, ale s jasným vývojem a objevnými porovnáními.

Dívčí krása Sedmikrásky

Mezi dívčí a sedmerou krásou

Jaroslav Durych vždy usiloval o prezentaci svého vidění světa coby životní pravdy, kterou by měli pro své dobro přijmout všichni lidé. I když jako publicista působil na českou veřejnost velmi radikálně a nezřídka se dostával do potyčky pro odhodlání dát své názory jasně najevo, jeho beletristické počiny mají dodnes mnoho až překvapivě se různících výkladů. Je proto náročné potýkat se s jeho dílem – v ovzduší silné autority, vyprošující si absolutní důvěru, zároveň s pro dvacáté století vrozenou tendencí k otázkám, a navíc s příměsí specifické autorské formy, schopné zavádět i zkušeného čtenáře.

Přestože na následujících stranách budeme hledat konflikty a shody, budeme se snažit zůstávat čistě mezi autorovými vlastními slovy – v prostoru mezi Tajemstvím dívčí krásy a Sedmikráskou. Otázky, které vyvstaly nad čtením novely a probíráním se esejí, vedly k tomu, do jaké míry je novela realizací eseje a jak je dívčí krása v praxi představována – kým se vlastně Sedmikráska, v dalekosáhlosti role dívčí krásy pro Durychův svět jako nositelka jednoho z nejdůležitějších výkladů, stává.

Budeme se tedy nejdříve věnovat eseji: postihneme jeho pro naši konfrontaci důležité rysy, naznačíme způsob jeho výstavby a položíme zde pro nás nejdůležitější citace, které se odrážejí v novele. Ji pak představíme na základě teoretické práce: povšimneme si charakteristických rysů společných oběma textům a srovnáme s teorií myšlenkovou stavbu, vztaženou ke konceptu dívčí krásy.

Vnitřní princip a spoutané umění

Abychom se mohli začít zabývat esejí Tajemství dívčí krásy a otázkou teorie, která se, jak uvidíme, stala vnitřním principem prózy Sedmikráska, potřebujeme si říci to, co zřejmě nejlépe shrnul Bedřich Václavek: „Durychova víra není intelektualisticky moralizující, ale primitivní, vášnivá víra. Není zde téměř problematiky, ale jen osudové dění.“1)

Vskutku v eseji čtenář nedostane pro vývoj vlastního názoru příliš místa. Myšlenky jsou zde jasné a dané – osudové –, kauzalitu nalézáme především uvnitř jednotlivých celků, mezi nimi je pak návaznost postavena na prohlášení. Tam, kde cítíme prostor pro vysvětlení, nalézáme metafory a vzletné obrazy již řečeného, které jako by měly samotné výroky ospravedlňovat, a otázka Proč? působí až nepatřičně. Dikce eseje je dominující, přísná a neočekává od adresáta pochyb, však je přímo zahrnut první osobou plurálu, kterou se úvahy řetězí. A tak se čtenář dostává do paradoxní situace, neboť autorem je vybízen k čistému přijetí daných výroků, ale ujištění je nucen nalézat sám; snad se otázkám po kauzalitě vyhýbat, snad vlastní iniciativou dělat mosty tam, kde jsou opomíjeny.

Tajemství dívčí krásy dlí prve v komplexnějším vývodu. Především:

• „Mocnost umění buď z dívčí krásy vychází, nebo jí prochází a aktivuje se v ní.“2)
• „Tento dotek záře [dívčí krásy, odlesku ráje] (...) jest jediným zdrojem i cílem umění(...).“3)
• „Dívčí krása jest nám viditelnou tradicí ztraceného ráje, viditelnou, nezmarnou a aspoň zčásti srozumitelnou, ač mnoho jejích znaků bude zrakům a srdcím lidským nerozluštitelno nejspíše asi až do skonání věku. Proto v ní hledáme klíče ke všem tajemstvím duševním i duchovním a oporu všech svých nadějí a všeho, čím chceme získati bezpečnosti o slávě ráje opět nabytého.“4)
• „Dotkneme-li se dívčí krásy slovem, správně laděným, krása tato zazvučí svým vlastním tónem, který jest věrným ohlasem tónu rajského.“5)
• „Úplnou formu umění máme před očima v důkazném jasu v zevnějšku dívčího těla, jak v klidu, tak v pohybu.“6)

V Durychově pojetí není krásy obecné, nepodchytitelné, netvarovatelné a ztrácené ve snaze dobýt ji popisem. Aby bylo možno ji zachytit a neopouštět, nabyla konkrétního tvaru krásy dívčí, krásy, která vychází z konání Boha, čímž je povýšena a její nespoutatelnost a neuchopitelnost je ospravedlněna.

Správná slova – slova umění jedině nalézají pravou krásu a jedině ona jsou obdařena ozvy tónů rajských. Veškeré umění pak je několika výroky definováno dívčí krásou, omezuje jej na její neustálé hledání. Skrze ni je tedy i umění povyšováno, „jest podloudnictvím vůči Andělu, střehoucímu ráj; umění číhá zlodějsky u bran ráje a naslouchá, aby zachytilo nějaké tajné heslo, které by přineslo nedočkavcům.“7) A je-li pak úplnou formou umění dívčí tělo8), je cyklus dokonán:

Dívčí krása je Boží dílo a obraz ráje - umění po ní baží a bez ní není – úplnou formou umění je dívčí tělo8) – dívčí krása je Boží dílo a obraz ráje.. a umění je spoutáno Bohem.

Tento cyklus tak shrnuje základní body nejrozsáhlejší části eseje – prvního tajemství.

Jako předobraz Sedmikrásky fungují i obě další tajemství: chudoby a svrchovanosti v bolesti. Obraz dívky je věren jak ideji: „Není krásy bez chudoby a sebedokonalejší linie krásy, která nevyslovuje chudobu, jest linií mrtvou.“9), tak i ideji: „Třetím tajemstvím dívčí krásy jest její svrchovanost v bolesti, samozřejmost jejího mučednictví a úsměv bolesti.“10) Avšak jejich promítání do textu je oproti jiným Durychovým prózám (např. ze sbírek Tři troníčky a Tři dukáty) méně výrazné a jejich vliv je možno pouze konstatovat.

Konkretizace a motivace

Snad všechny práce týkající se Durychovy novely Sedmikráska – vydané roku 1925, to jest dva roky poté, kdy prvně vyšel výše citovaný esej – se vedou v duchu, který pěkně vystihuje zkratka Bedřicha Fučíka: „[Durych] dobyl reality Snu, který (...) nejvíce v Sedmikrásce stal se samozřejmostí.“11)

Sledujeme-li ovšem dílo prizmatem eseje – a vidíme nejpatrněji již jen v hlavní hrdince, která i se vší svou éteričností celému textu vládne, že dívčí krásou se zde nešetří – můžeme dojít k pocitu, že tento svět byl stvořen právě z touhy po dokonalém běhu věcí, z touhy představit ideál fungování dívčí krásy v praxi a živoucí.

To, co nazveme „realitou Snu“, lze i dobře přirovnat přísné dikci eseje a v jeho stejné stavbě hledat odpovědi: i v Sedmikrásce se u adresáta předpokládá bezmezná důvěra a silná míra přijetí autorského světa, nejen však běžně – v jeho fiktivnosti –, nýbrž i v rámci vnitřních zákonitostí, vybočujících z našeho vnímání reality. Stejně neuvěřitelná a trhaná kauzalita, na kterou jsme narazili v Tajemství dívčí krásy, provází i činy a události novely. Přistoupením na její hru dostáváme šanci nahlédnout do světa, ve kterém dívčí krása je pravou podmínkou umění života, je cílem, po kterém nutno prahnout, je i něčím vyšším, v oparu okouzlení, co má nutkat i k vyšším činům. Příběh nestaví tedy do své služby snovost, ale mění svět k obrazu svému, k ideálním platnostem, k myšlence široce dominující dívčí krásy.

Durychův myšlenkový cyklus od krásy obecné, krásy jako pojmu, k určitému pozemskému sítu krásy dívčí, skrz něž jedině mu lze onu obecnou uchopit a přijmout pro svůj svět, se prakticky udává konkretizací, mající svůj kulminační bod právě v Sedmikrásce: krása „zpozemštělá“ – dívčí – je dále vedena ke konkrétní reprezentaci, postavě Sedmikrásky. Tato pak jako reálný odkaz ráje představuje pro hlavního hrdinu metaforu neustálé touhy po opoře všech svých nadějí a všeho, čím chce získati bezpečnosti o slávě ráje opět nabytého12), jak bylo citováno výše.

Typický Durychův motiv bloudění zde není rozvinut plně, ačkoli v textu naň explicitně narazíme („Bloudil, konaje tisíce kroků, ale vždyť jediný úsměv života stojí aspoň za celodenní bloudění o hladu i v horečce.“13)), spíše hlavní hrdina prochází cestou osudovou, vytrvalostí touhy a ochotou pro dívčí krásu i pro vlastní morálku ze sebe vždy něco obětovat. Samotná cesta jej mění – zprvu je pouze unášen a maten vlastními city, později se stává lovcem a společně s rozvíjením podrobností, které poskytuje vypravěč, i on se začíná snažit zachytit ze svých střípků co nejvíce. Nikdy ale nespatří než několik detailů, protože zde novela opět koresponduje s myšlenkou eseje... „Zorný úhel očí lidských jest nepatrný a nestačí obsáhnouti celý obraz dívčí bytosti v jediném pohledu.“14)

Láska se hlavního hrdiny drží věrně jako podstata, jako éterické obecné puzení k opětovnému hledání a ztrácení v jeho očích rozličných dívek. Je milován i pro své záletnictví, neboť při každém setkání znovu byť nevědomky dokazuje svůj cit. Zůstává věren všem představám, všem svým stínům a cítí se provinile pro to, že je všechny miluje stejně. Dokud ovšem stíhá svou dívčí krásu, dokud se rozumem pokouší svá setkání vysvětlit a svou lásku spoutat, nedosahuje ničeho než letmých záblesků, které je sto pojmout. Stále proň platí: „Dívčí krása jest nezachytitelná pro jednotlivce jako celek.“15) Není-li však darem.

Vyústění Sedmikrásky využívá pointy již použité a silněji upotřebené v povídce Almužna z roku 1918. Příběh se tak přibližuje myšlence na čisté přijetí, které teprve člověka povznáší a kterým teprve může dojít těch nejdůležitějších hodnot života. Až když hrdina odkládá rozum: „A nechtěl už po ní pátrat rozumem, poněvadž rozum je zrádce. (...) A k záchraně by teď potřeboval víru tak silnou, že by ho udržela i na vlnách mořských.“16) přichází k němu ztělesnění víry – nejkonkrétnější forma krásy – Sedmikráska. Až darem je mu umožněno dívku doopravdy spatřit, rozeznat a přestat se strachovat z jejího opětovného ztracení.

Vedle této starší idey je ovšem motiv opětovných příchodů Sedmikrásky na scénu také velmi blízký myšlence ze samého začátku Tajemství dívčí krásy, kde je zrození každé lásky přisouzeno způsobu, s jakým vstoupila na svět Eva... „jako by vyskočila ze země, jako by mu vyskočila z boku; přišla neviditelně a náhle se zjevila v plné spanilosti, tak jako přicházela a vždy bude přicházeti láska na počest jejího stvoření náhle a s kouzlem snů;“17)

Syžet z tezí

„Povídka Sedmikráska je podobenství konstruované jako pohádka či mýtus s reáliemi převzatými z každodenního života.“18) shrnuje text Knižní tvorby Jaroslava Durycha. Vraťme se spolu s tímto ještě k „realitě Snu“ a podívejme se na stavbu Sedmikrásky vertikálně.

Spodní vrstvu novely, syžet, tvoří teorie Tajemství dívčí krásy. Dle výše položených srovnání je patrné, že kostra příběhu stojí na několika ideových motivacích: dívčí kráse jako pozemském odrazu ráje, po kterém naše bytí prahne; chudobě, která krásu aktivuje a živí; jedinci, který není schopen tuto krásu pojmout; cestě a síle víry; almužně a na lásce náhlé a s kouzlem snů. Až na poslední z tohoto výčtu hlavních hybných sil máme co dělat s působením schémat, která nejsou běžnému čtenáři povětšinou vlastní. Pro jejich přijetí není nutno pouze jednorázové vstoupení do děje na počátku čtení, čtenář musí neustávat v tomto procesu přijímání zákonitostí díla po celou knihu.

Opět se tu musíme vrátit k autoritě vypravěče, který si je fungováním svého světa natolik jist, že nemá zapotřebí adresátu cestu dílem nijak ulehčovat. Nenadálá setkání, nejistota a zaslepenost hlavního hrdiny, zato obeznámenost Sedmikrásky, ale i časté úvahy plné nezdůvodňovaných výroků v samotném textu, u kterých není jasno, zda jsou dílem vypravěče, či vnitřním přesvědčením hrdiny, pak působí při čtení rušivě a kostrbatě. Nedodávají totiž postavám motivace osobité, nýbrž jakési vyšší, ideové, které je nutno až zpětně rekonstruovat. Spojeno s vírou, která integruje jak text eseje, tak novely (a to vírou jak náboženskou, tak čtenářskou – ve smyslu čistého přijetí výroků, pozbývajícího otázek), bylo by vzniklo dílo minimálně pro dnešního čtenáře téměř nečitelné.

Většinu snovosti, mýtu i pohádky nabývá text až povrchovou vrstvou. Specifické jazykové prostředky a netypická větná stavba tvoří pro syžet rytmický obal, díky němuž jsou nerovnosti v logice chování postav lehčeji opomíjeny. Přece však autor své snahy i letmo explicitně prozrazuje, např.: „chtěl vidět všech sedm osvobozených princezen“19) nebo „Ta se mu tedy zjevovala v podobách na pohled prostých a chudých jako kvítí u silnice, ve skutečnosti však tajemných a podivně vznešených.“20)

Pohádkovost bývá v novele spíše řečená, konstatovaná, a dodávaná snivým pozlátkem zvenčí, ať už hlavním hrdinou, nebo pohledem vypravěče. Součástí příběhu se stává jen ve chvílích, kdy upomíná na klasická vyprávění – hra s šaty po celou novelu připomíná hledání Popelčina střevíčku, komůrce slečny z pekařství snad také chybí Rozárka, studentka je až na tělesnou stavbu vzpomínkou Sněhurky a pradlenka bez práce má chvílemi kontury Marušky ze Soli nad zlato. Tyto asociace však nebývají natolik silné, aby do samotného čtení vstupovaly. Fungují nenápadně, doslova podtextově a míra jejich spojení s příběhem je jistě velmi subjektivní.

Závěrem by tedy odpovědí na otázku realizace eseje novelou mohla být nadsázkou představa beletristických pravidel zapracovaných do myšlenek eseje, vytvářejících tak společně úhledný balíček melodického obalu a osobitých, netoliko příběhových vnitřních principů... Jedním z nich pak je přímo titulní postava, oproti hlavnímu hrdinovi působící sice nebývale pragmaticky, ale v teoretické rovině představující konkretizovanou krásu, symbol víry, Boží moci.

Poznámky

1. Václavek, Bedřich. Poutník absolutna. In: Durych, Václav [et al.]. Jaroslav Durych: Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. Brno: Atlantis, 2000. s. 95.
2. Durych, Jaroslav. Eseje o umění. Brno: Host, 2001. s. 30.
3. viz 2) s. 31.
4. viz 2) s. 31.
5. viz 2) s. 32.
6. viz 2) s. 32.
7. viz 2) s. 32.
8. viz 6)
9. viz 2) s. 37.
10. viz 2) s. 38.
11. Fučík, Bedřich. Pohled do díla Jaroslava Durycha. In: Durych, Václav [et al.]. Jaroslav Durych: Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. Brno: Atlantis, 2000. s. 92.
12. viz 4)
13. Durych, Jaroslav. Sedmikráska. Brno: Blok, 1992. s. 54.
14. viz 2) s. 33.
15. viz 2) s. 35.
16. viz 13) s. 121.
17. viz 2) s. 29.
18. Kudrnáč, Jiří – Komárek, Karel. Knížní tvorba Jaroslava Durycha. In: Durych, Václav [et al.]. Jaroslav Durych: Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. Brno: Atlantis, 2000. s.46.
19. viz 13) s. 139.
20. viz 13) s. 116.




Použitá literatura

• Durych, Jaroslav. Sedmikráska. 10. vyd. Brno: Blok, 1992. 140 s.
• Durych, Jaroslav. Eseje o umění. 1. vyd. Brno: Host, 2001. 122 s. ISBN 80-7294-020-1.
• Durych, Jaroslav. Tři dukáty.2. opr. vyd. Praha: Vyšehrad, 1986. 112 s.
• Durych, Jaroslav. Polemiky a skandály. [ed. Komárek, Karel] 1. vyd. Olomouc: Periplum, 2002. 285 s. ISBN 80-86624-00-5.
• Jaroslav Durych: Publicista. [ed. Fialová, Zuzana] 1. vyd. Praha: Academia, 2001. 351 s. ISBN 80-200-0804-7.
• Durych, Václav [et al.]. Jaroslav Durych: Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. 1. vyd. Brno: Atlantis, 2000. 792 s. ISBN 80-7108-162-0.

Přípodoteky

Václav Durych: Jaroslav Durych. Stručný životopis.
J. D. Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. Atlantis, 2000.

Životopis by neměl psát žádný příbuzný. Nikdy. Obzvláště ne, není-li schopen plynulé návaznosti vět, byť minimálně poutavého vyprávění a nepředpojatého, čistého a podloženého textu!

Práce o mučedníku Durychovi, kterému věčně někdo křivdí nebo ubližuje, nebo kterého naopak téměř svatořečí, maximálně tak proti autoru silně popuzuje. Nehledě na to, že Durych se o svá záda svou výřečností vždy zvládal postarat sám.

Slovo pro Začátky

S jistým zpožděním přichází touha dodat myšlence tohoto prostoru explicitní tvar - projasnit ji dopředu a nenechat případného zbloudilého čtenáře napospas prázdnotě, kterou dosud Bb čpí.

Začátky by měly být prostorem ve volbě témat nesourodým, asociativním, a pokud možno by přese všechnu svou amatérskost snad neměly popuzovat, či nedejbože nudit. Popravdě - čtenáře nepředpokládám, ačkoli ten reflexivnímu textu imanentní zde bude samozřejmě vždy, a kterému živému by snad oko na tyto stránky padlo, shrnuji: pro zájem o Bb nutno zabývat se především studiem, jazykem a literaturou. V případě jiných zálib skýtá tato forma "-níku ve statích" pouze blijo/nudo/zpruzo a jiné "-o"pudné dojmy a také nezájem autorky.

Lopota, kterou zde hodlám podstoupit, bude snad mně platná a v mých divokých představách se v některých případech stane exkluzivním zdrojem pro referáty na SŠ. Zde na odiv vkládané texty představí jednak úvahy a postesky studenta-bohemisty, jednak práce školní či školními inspirované.

Doufám, že myšlenka motivovat se k tříbení vlastního stylu psaním nejen do šuplíku, ale i vstříc pomyslným pranýřům očí okolí, nebude ve své realizaci škodná ani dlužná, i když bude zprvu neohrabaná..

Nepředpokládám "ne"

Třicátý duben šlape bohemistům na paty, bakalářská horečka dočasně kulminuje. Pominu-li fakt, že se člověk musí jen tak mýrnyx týrnyx rozhodnout, čemu se bude příštích 365 dní věnovat (a ano - počítá dny), pořád tu zůstává nutnost uvést doporučenou literaturu.

Kromě toho, že současné označení zkresluje její roli, a kromě toho, že si ji většina autorů nakonec po hysterickém a kalupném prolistování doporučí sama, navede zvídavého studenta do tajů už vzniklých prací.

Nebudu to dlouho protahovat: byla jsem se podívat v databázi MU a o Hájkovi z Libočan psaly přede mnou už celé dvě slečny. Nadšení z možnosti rychleji přijít k sekundární literatuře a trochu se přiučit ovšem velmi rychle vyprchalo. Starší práci v komentáři téměř vynechám; neshodneme se v detailech. Avšak mladší z nich připomínala faktografickou náročností moje referáty, v lepším případě seminárky z prvního ročníku, jen kdyby je někdo rozbředl na čtyřicet stran. Od srdce, plic a i jiných orgánů jsem byla znechucena.

S klidnou grácií autorka kupí kopie studií už vzniklých - což jí samozřejmě nevyčítám, bakalářka nemusí být originální - vedle všeobecných nafouknutých pravd, hezkých slov a -u Tutatise!- ahistorických prohlášení typu "Autor totiž nebyl vůbec historikem."*.

Uklidnila jsem se. Možná jen nesouhlasím s metodologií (Současnou českou stylistiku doslova naplácat na text 16. století?) a to mě v závěrech mate. Však nechci tvořit recenze a poučeně kritizovat; za oběma těmi texty stojí desítky hodin poctivé práce. Co jsem ovšem nepřekousla a u čeho pociťuji nutnost nahlas si zgusta zakafrat, byly dvě věci:

1. Soupis literatury obou diplomek připomíná reálně obsáhnutelný sylabus na semestrální seminář (to je i ve většině sylabů výjimka).
2. Autorky studovaly v Brně. Na Masarykově univerzitě. Dala bych ruku do ohně za to, že používaly Ústřední knihovnu... Ani jedna podle použité literatury nenahlédla do jediného úplného exempláře Hájkovy kroniky, nejenomže uloženého jim přímo pod nosem, ale i zdigitalizovaného, a přesto (!) vyjadřují soudy o jeho stylu! Samozřejmě se neočekává, že budou v textu tisku z roku 1541 trávit víkendy.. Ale vycházet z výboru a ani se u toho jakkoli (v dobrém) alibisticky nepozastavit?

Z tohoto malého výletu jsem si tak odnesla jen velmi rozporuplné pocity. Co se vlastně dnes čeká od takového bakaláře, že bude umět? Jaký je a nač? Má smysl psát práce sic soudržné, uhlazené, ale obsahově z nezanedbatelné části vyhrocené mezi prázdnotou a blafem?

Pomůže nám ve vývoji, když si budeme smět dělat od začátku úlitby a předvádět vlastně to, co se oficiálně chce už od maturanta - že umíme napsat celistvý a čitelný text?

-----
* Komárková, Naďa. Pohled na čtyři důležité kroniky naší historie [online]. [Brno]: Masarykova Univerzita. Filozofická fakulta, 2008. [cit. 2009-4-26]. Dostupné z WWW: <**>. s. 31.

Prameny:

• Komárková, Naďa. Pohled na čtyři důležité kroniky naší historie [online].[Brno]: Masarykova Univerzita. Filozofická fakulta, 2008. [cit. 2009-4-26]. Dostupné z WWW: <**>.
• Váchová, Jaroslava. Ke srovnání renesanční historiografické produkce [online]. [Brno]: Masarykova Univerzita. Filozofická fakulta, 2006. [cit. 2009-4-26]. Dostupné z WWW: <http://is.muni.cz/th/86323/ff_b/bakalarska_prace_II..pdf>.

** Z technických obtíží nelze vložit odkaz. Na stránce http://is.muni.cz/thesis/ vyberte ve vyhledávači Filozofickou fakultu, počáteční písmena Ko, rok 2008 a titul Bc; práce bude nalezena.