Dívčí krása Sedmikrásky

Mezi dívčí a sedmerou krásou

Jaroslav Durych vždy usiloval o prezentaci svého vidění světa coby životní pravdy, kterou by měli pro své dobro přijmout všichni lidé. I když jako publicista působil na českou veřejnost velmi radikálně a nezřídka se dostával do potyčky pro odhodlání dát své názory jasně najevo, jeho beletristické počiny mají dodnes mnoho až překvapivě se různících výkladů. Je proto náročné potýkat se s jeho dílem – v ovzduší silné autority, vyprošující si absolutní důvěru, zároveň s pro dvacáté století vrozenou tendencí k otázkám, a navíc s příměsí specifické autorské formy, schopné zavádět i zkušeného čtenáře.

Přestože na následujících stranách budeme hledat konflikty a shody, budeme se snažit zůstávat čistě mezi autorovými vlastními slovy – v prostoru mezi Tajemstvím dívčí krásy a Sedmikráskou. Otázky, které vyvstaly nad čtením novely a probíráním se esejí, vedly k tomu, do jaké míry je novela realizací eseje a jak je dívčí krása v praxi představována – kým se vlastně Sedmikráska, v dalekosáhlosti role dívčí krásy pro Durychův svět jako nositelka jednoho z nejdůležitějších výkladů, stává.

Budeme se tedy nejdříve věnovat eseji: postihneme jeho pro naši konfrontaci důležité rysy, naznačíme způsob jeho výstavby a položíme zde pro nás nejdůležitější citace, které se odrážejí v novele. Ji pak představíme na základě teoretické práce: povšimneme si charakteristických rysů společných oběma textům a srovnáme s teorií myšlenkovou stavbu, vztaženou ke konceptu dívčí krásy.

Vnitřní princip a spoutané umění

Abychom se mohli začít zabývat esejí Tajemství dívčí krásy a otázkou teorie, která se, jak uvidíme, stala vnitřním principem prózy Sedmikráska, potřebujeme si říci to, co zřejmě nejlépe shrnul Bedřich Václavek: „Durychova víra není intelektualisticky moralizující, ale primitivní, vášnivá víra. Není zde téměř problematiky, ale jen osudové dění.“1)

Vskutku v eseji čtenář nedostane pro vývoj vlastního názoru příliš místa. Myšlenky jsou zde jasné a dané – osudové –, kauzalitu nalézáme především uvnitř jednotlivých celků, mezi nimi je pak návaznost postavena na prohlášení. Tam, kde cítíme prostor pro vysvětlení, nalézáme metafory a vzletné obrazy již řečeného, které jako by měly samotné výroky ospravedlňovat, a otázka Proč? působí až nepatřičně. Dikce eseje je dominující, přísná a neočekává od adresáta pochyb, však je přímo zahrnut první osobou plurálu, kterou se úvahy řetězí. A tak se čtenář dostává do paradoxní situace, neboť autorem je vybízen k čistému přijetí daných výroků, ale ujištění je nucen nalézat sám; snad se otázkám po kauzalitě vyhýbat, snad vlastní iniciativou dělat mosty tam, kde jsou opomíjeny.

Tajemství dívčí krásy dlí prve v komplexnějším vývodu. Především:

• „Mocnost umění buď z dívčí krásy vychází, nebo jí prochází a aktivuje se v ní.“2)
• „Tento dotek záře [dívčí krásy, odlesku ráje] (...) jest jediným zdrojem i cílem umění(...).“3)
• „Dívčí krása jest nám viditelnou tradicí ztraceného ráje, viditelnou, nezmarnou a aspoň zčásti srozumitelnou, ač mnoho jejích znaků bude zrakům a srdcím lidským nerozluštitelno nejspíše asi až do skonání věku. Proto v ní hledáme klíče ke všem tajemstvím duševním i duchovním a oporu všech svých nadějí a všeho, čím chceme získati bezpečnosti o slávě ráje opět nabytého.“4)
• „Dotkneme-li se dívčí krásy slovem, správně laděným, krása tato zazvučí svým vlastním tónem, který jest věrným ohlasem tónu rajského.“5)
• „Úplnou formu umění máme před očima v důkazném jasu v zevnějšku dívčího těla, jak v klidu, tak v pohybu.“6)

V Durychově pojetí není krásy obecné, nepodchytitelné, netvarovatelné a ztrácené ve snaze dobýt ji popisem. Aby bylo možno ji zachytit a neopouštět, nabyla konkrétního tvaru krásy dívčí, krásy, která vychází z konání Boha, čímž je povýšena a její nespoutatelnost a neuchopitelnost je ospravedlněna.

Správná slova – slova umění jedině nalézají pravou krásu a jedině ona jsou obdařena ozvy tónů rajských. Veškeré umění pak je několika výroky definováno dívčí krásou, omezuje jej na její neustálé hledání. Skrze ni je tedy i umění povyšováno, „jest podloudnictvím vůči Andělu, střehoucímu ráj; umění číhá zlodějsky u bran ráje a naslouchá, aby zachytilo nějaké tajné heslo, které by přineslo nedočkavcům.“7) A je-li pak úplnou formou umění dívčí tělo8), je cyklus dokonán:

Dívčí krása je Boží dílo a obraz ráje - umění po ní baží a bez ní není – úplnou formou umění je dívčí tělo8) – dívčí krása je Boží dílo a obraz ráje.. a umění je spoutáno Bohem.

Tento cyklus tak shrnuje základní body nejrozsáhlejší části eseje – prvního tajemství.

Jako předobraz Sedmikrásky fungují i obě další tajemství: chudoby a svrchovanosti v bolesti. Obraz dívky je věren jak ideji: „Není krásy bez chudoby a sebedokonalejší linie krásy, která nevyslovuje chudobu, jest linií mrtvou.“9), tak i ideji: „Třetím tajemstvím dívčí krásy jest její svrchovanost v bolesti, samozřejmost jejího mučednictví a úsměv bolesti.“10) Avšak jejich promítání do textu je oproti jiným Durychovým prózám (např. ze sbírek Tři troníčky a Tři dukáty) méně výrazné a jejich vliv je možno pouze konstatovat.

Konkretizace a motivace

Snad všechny práce týkající se Durychovy novely Sedmikráska – vydané roku 1925, to jest dva roky poté, kdy prvně vyšel výše citovaný esej – se vedou v duchu, který pěkně vystihuje zkratka Bedřicha Fučíka: „[Durych] dobyl reality Snu, který (...) nejvíce v Sedmikrásce stal se samozřejmostí.“11)

Sledujeme-li ovšem dílo prizmatem eseje – a vidíme nejpatrněji již jen v hlavní hrdince, která i se vší svou éteričností celému textu vládne, že dívčí krásou se zde nešetří – můžeme dojít k pocitu, že tento svět byl stvořen právě z touhy po dokonalém běhu věcí, z touhy představit ideál fungování dívčí krásy v praxi a živoucí.

To, co nazveme „realitou Snu“, lze i dobře přirovnat přísné dikci eseje a v jeho stejné stavbě hledat odpovědi: i v Sedmikrásce se u adresáta předpokládá bezmezná důvěra a silná míra přijetí autorského světa, nejen však běžně – v jeho fiktivnosti –, nýbrž i v rámci vnitřních zákonitostí, vybočujících z našeho vnímání reality. Stejně neuvěřitelná a trhaná kauzalita, na kterou jsme narazili v Tajemství dívčí krásy, provází i činy a události novely. Přistoupením na její hru dostáváme šanci nahlédnout do světa, ve kterém dívčí krása je pravou podmínkou umění života, je cílem, po kterém nutno prahnout, je i něčím vyšším, v oparu okouzlení, co má nutkat i k vyšším činům. Příběh nestaví tedy do své služby snovost, ale mění svět k obrazu svému, k ideálním platnostem, k myšlence široce dominující dívčí krásy.

Durychův myšlenkový cyklus od krásy obecné, krásy jako pojmu, k určitému pozemskému sítu krásy dívčí, skrz něž jedině mu lze onu obecnou uchopit a přijmout pro svůj svět, se prakticky udává konkretizací, mající svůj kulminační bod právě v Sedmikrásce: krása „zpozemštělá“ – dívčí – je dále vedena ke konkrétní reprezentaci, postavě Sedmikrásky. Tato pak jako reálný odkaz ráje představuje pro hlavního hrdinu metaforu neustálé touhy po opoře všech svých nadějí a všeho, čím chce získati bezpečnosti o slávě ráje opět nabytého12), jak bylo citováno výše.

Typický Durychův motiv bloudění zde není rozvinut plně, ačkoli v textu naň explicitně narazíme („Bloudil, konaje tisíce kroků, ale vždyť jediný úsměv života stojí aspoň za celodenní bloudění o hladu i v horečce.“13)), spíše hlavní hrdina prochází cestou osudovou, vytrvalostí touhy a ochotou pro dívčí krásu i pro vlastní morálku ze sebe vždy něco obětovat. Samotná cesta jej mění – zprvu je pouze unášen a maten vlastními city, později se stává lovcem a společně s rozvíjením podrobností, které poskytuje vypravěč, i on se začíná snažit zachytit ze svých střípků co nejvíce. Nikdy ale nespatří než několik detailů, protože zde novela opět koresponduje s myšlenkou eseje... „Zorný úhel očí lidských jest nepatrný a nestačí obsáhnouti celý obraz dívčí bytosti v jediném pohledu.“14)

Láska se hlavního hrdiny drží věrně jako podstata, jako éterické obecné puzení k opětovnému hledání a ztrácení v jeho očích rozličných dívek. Je milován i pro své záletnictví, neboť při každém setkání znovu byť nevědomky dokazuje svůj cit. Zůstává věren všem představám, všem svým stínům a cítí se provinile pro to, že je všechny miluje stejně. Dokud ovšem stíhá svou dívčí krásu, dokud se rozumem pokouší svá setkání vysvětlit a svou lásku spoutat, nedosahuje ničeho než letmých záblesků, které je sto pojmout. Stále proň platí: „Dívčí krása jest nezachytitelná pro jednotlivce jako celek.“15) Není-li však darem.

Vyústění Sedmikrásky využívá pointy již použité a silněji upotřebené v povídce Almužna z roku 1918. Příběh se tak přibližuje myšlence na čisté přijetí, které teprve člověka povznáší a kterým teprve může dojít těch nejdůležitějších hodnot života. Až když hrdina odkládá rozum: „A nechtěl už po ní pátrat rozumem, poněvadž rozum je zrádce. (...) A k záchraně by teď potřeboval víru tak silnou, že by ho udržela i na vlnách mořských.“16) přichází k němu ztělesnění víry – nejkonkrétnější forma krásy – Sedmikráska. Až darem je mu umožněno dívku doopravdy spatřit, rozeznat a přestat se strachovat z jejího opětovného ztracení.

Vedle této starší idey je ovšem motiv opětovných příchodů Sedmikrásky na scénu také velmi blízký myšlence ze samého začátku Tajemství dívčí krásy, kde je zrození každé lásky přisouzeno způsobu, s jakým vstoupila na svět Eva... „jako by vyskočila ze země, jako by mu vyskočila z boku; přišla neviditelně a náhle se zjevila v plné spanilosti, tak jako přicházela a vždy bude přicházeti láska na počest jejího stvoření náhle a s kouzlem snů;“17)

Syžet z tezí

„Povídka Sedmikráska je podobenství konstruované jako pohádka či mýtus s reáliemi převzatými z každodenního života.“18) shrnuje text Knižní tvorby Jaroslava Durycha. Vraťme se spolu s tímto ještě k „realitě Snu“ a podívejme se na stavbu Sedmikrásky vertikálně.

Spodní vrstvu novely, syžet, tvoří teorie Tajemství dívčí krásy. Dle výše položených srovnání je patrné, že kostra příběhu stojí na několika ideových motivacích: dívčí kráse jako pozemském odrazu ráje, po kterém naše bytí prahne; chudobě, která krásu aktivuje a živí; jedinci, který není schopen tuto krásu pojmout; cestě a síle víry; almužně a na lásce náhlé a s kouzlem snů. Až na poslední z tohoto výčtu hlavních hybných sil máme co dělat s působením schémat, která nejsou běžnému čtenáři povětšinou vlastní. Pro jejich přijetí není nutno pouze jednorázové vstoupení do děje na počátku čtení, čtenář musí neustávat v tomto procesu přijímání zákonitostí díla po celou knihu.

Opět se tu musíme vrátit k autoritě vypravěče, který si je fungováním svého světa natolik jist, že nemá zapotřebí adresátu cestu dílem nijak ulehčovat. Nenadálá setkání, nejistota a zaslepenost hlavního hrdiny, zato obeznámenost Sedmikrásky, ale i časté úvahy plné nezdůvodňovaných výroků v samotném textu, u kterých není jasno, zda jsou dílem vypravěče, či vnitřním přesvědčením hrdiny, pak působí při čtení rušivě a kostrbatě. Nedodávají totiž postavám motivace osobité, nýbrž jakési vyšší, ideové, které je nutno až zpětně rekonstruovat. Spojeno s vírou, která integruje jak text eseje, tak novely (a to vírou jak náboženskou, tak čtenářskou – ve smyslu čistého přijetí výroků, pozbývajícího otázek), bylo by vzniklo dílo minimálně pro dnešního čtenáře téměř nečitelné.

Většinu snovosti, mýtu i pohádky nabývá text až povrchovou vrstvou. Specifické jazykové prostředky a netypická větná stavba tvoří pro syžet rytmický obal, díky němuž jsou nerovnosti v logice chování postav lehčeji opomíjeny. Přece však autor své snahy i letmo explicitně prozrazuje, např.: „chtěl vidět všech sedm osvobozených princezen“19) nebo „Ta se mu tedy zjevovala v podobách na pohled prostých a chudých jako kvítí u silnice, ve skutečnosti však tajemných a podivně vznešených.“20)

Pohádkovost bývá v novele spíše řečená, konstatovaná, a dodávaná snivým pozlátkem zvenčí, ať už hlavním hrdinou, nebo pohledem vypravěče. Součástí příběhu se stává jen ve chvílích, kdy upomíná na klasická vyprávění – hra s šaty po celou novelu připomíná hledání Popelčina střevíčku, komůrce slečny z pekařství snad také chybí Rozárka, studentka je až na tělesnou stavbu vzpomínkou Sněhurky a pradlenka bez práce má chvílemi kontury Marušky ze Soli nad zlato. Tyto asociace však nebývají natolik silné, aby do samotného čtení vstupovaly. Fungují nenápadně, doslova podtextově a míra jejich spojení s příběhem je jistě velmi subjektivní.

Závěrem by tedy odpovědí na otázku realizace eseje novelou mohla být nadsázkou představa beletristických pravidel zapracovaných do myšlenek eseje, vytvářejících tak společně úhledný balíček melodického obalu a osobitých, netoliko příběhových vnitřních principů... Jedním z nich pak je přímo titulní postava, oproti hlavnímu hrdinovi působící sice nebývale pragmaticky, ale v teoretické rovině představující konkretizovanou krásu, symbol víry, Boží moci.

Poznámky

1. Václavek, Bedřich. Poutník absolutna. In: Durych, Václav [et al.]. Jaroslav Durych: Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. Brno: Atlantis, 2000. s. 95.
2. Durych, Jaroslav. Eseje o umění. Brno: Host, 2001. s. 30.
3. viz 2) s. 31.
4. viz 2) s. 31.
5. viz 2) s. 32.
6. viz 2) s. 32.
7. viz 2) s. 32.
8. viz 6)
9. viz 2) s. 37.
10. viz 2) s. 38.
11. Fučík, Bedřich. Pohled do díla Jaroslava Durycha. In: Durych, Václav [et al.]. Jaroslav Durych: Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. Brno: Atlantis, 2000. s. 92.
12. viz 4)
13. Durych, Jaroslav. Sedmikráska. Brno: Blok, 1992. s. 54.
14. viz 2) s. 33.
15. viz 2) s. 35.
16. viz 13) s. 121.
17. viz 2) s. 29.
18. Kudrnáč, Jiří – Komárek, Karel. Knížní tvorba Jaroslava Durycha. In: Durych, Václav [et al.]. Jaroslav Durych: Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. Brno: Atlantis, 2000. s.46.
19. viz 13) s. 139.
20. viz 13) s. 116.




Použitá literatura

• Durych, Jaroslav. Sedmikráska. 10. vyd. Brno: Blok, 1992. 140 s.
• Durych, Jaroslav. Eseje o umění. 1. vyd. Brno: Host, 2001. 122 s. ISBN 80-7294-020-1.
• Durych, Jaroslav. Tři dukáty.2. opr. vyd. Praha: Vyšehrad, 1986. 112 s.
• Durych, Jaroslav. Polemiky a skandály. [ed. Komárek, Karel] 1. vyd. Olomouc: Periplum, 2002. 285 s. ISBN 80-86624-00-5.
• Jaroslav Durych: Publicista. [ed. Fialová, Zuzana] 1. vyd. Praha: Academia, 2001. 351 s. ISBN 80-200-0804-7.
• Durych, Václav [et al.]. Jaroslav Durych: Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. 1. vyd. Brno: Atlantis, 2000. 792 s. ISBN 80-7108-162-0.