Půl století i v literatuře uteče, a jak je vidět na následujících osobnostech, první polovina devatenáctého se kontinuálně se staršími tendencemi nesla ve znamení proměny k individualismu, či lépe k emancipaci autora.
M. Z. Polák, představuje jednoho z prvních průkopníků, soustředí se viditelně na rozkvět jazyka, kterým vládne. Jeho počátky novodobé české poezie nesou znaky vývoje samotného jazyka – básnická přirovnání jsou plněna přehršlí adjektivně-substantivních složenin, slovosled proměněn inverzí je téměř k nepoznání a důraz jasně leží na náročnosti vyjádření. S takovou pak řeč o přírodě přebírá patos i do významů, příroda samotná se stává pro lyrický subjekt Polákovy práce personifikovaným živlem – zároveň nedosažitelným a blízkým, neuchopitelným, nepochopitelným, zkázonosným a přeci životodárným –, ku kterému nutno mu je mluvit a který se mu stává partnerem (typicky pro osvícenský postoj). Vědomí vlastní malosti a bezmocnosti, zároveň krásy a nepodmanitelnosti přírody však z Poláka nemůže v takovém kontextu tvořit – z tvůrčí stránky – výraznou osobnost, „buditele“, jak jej známe, neboť jeho promluvou řadí se mluvčí básní do celku lidstva, byť slouží jako příklad, jako prostor pro realizaci představ o vztazích.
Zcela jinak pak můžeme vnímat pozici J. Kollára. Pro poutníka jeho básní představuje cesta prostředek k vyjádření myšlenek, slouží coby soudržnost k navěšování pravého centra sdělení – ideje. Se snahou o krásu i funkčnost a ohledně jazyka byv si již jist v kolenou, vložil do své tvorby J. Kollár silný časový prvek. Text se tak stává nejen poutí za obzorem, ale i do hloubi. Na každém kroku cítí čtenář vědomé zpřítomňování minulosti, prolínání, vize budoucí i snahu o předávání ponaučení z minulosti. Pozice „národního věštce“, tak jak se ustalovala na počátku devatenáctého století, pak jasně představuje krok od anonymní tvorby starší literatury. J. Kollár jasně rýsuje názorově vyhraněnou osobnost, která se svým myšlenkovým patosem pokouší předat dál. (Tak to funguje i dodnes, vezmeme-li v potaz všudypřítomný model herce-diváka; umírněný, vskutku reálný obraz zdá se na divadle nemístnou plytkostí.)
Pokud bychom toužili představovat první polovinu devatenáctého století především jako proces emancipace tvůrce, nenaskýtala by se nám v dnešní době příhodnější postava než K. H. Mácha. Ovšem vzhledem k nesčetné literatuře postihující snad již veškeré možné soudy o Máchovi, nechala bych tuto otázku stranou, považujíc ji za jakýmsi způsobem jasnou. Co ovšem funkční pro naši úvahu je, opětovně můžeme nazvat časem. Tentokrát vyprávění osciluje mezi reálným a snovým, na pomezí, kde jednotlivé minuty ubíhají těžko, téměř nuceny do vzdoru, aby příběh posouvaly. To se neprojevuje na spádovosti, nýbrž na obraznosti, kterou si dílem pro pomalý čas, dílem pro vlastní snovost může autor dovolit. Důraz na (prototypickou) barevnost, na křiklavost dojmu z ní, napíná svět Máchových cest. Není to ovšem pouze surreálná osa, na kterou dosazuje svou promluvu, nýbrž i motivační. Jeho poutník kráčí motivací lásky (nápovědné prvky vytvářející spojení např. mezi Poutí Krkonošskou a Márinkou) a snahou uchytit a v naději pochopit život. Způsob využití přírody je pak jasně patrný – reflektuje pocity hrdiny a dává příklad samoobrodného cyklu, nejpříhodnějšího pro přirovnání životu.
V obklopení neoddiskutovatelně uměleckými díly svých předchůdců i následovníků stojí B. Němcová pevně, byť zasahuje do těchto úvah svou korespondencí. Osobní tón, který s sebou nevydaná, soukromá pošta nese, dovoluje autorce lehkou nadsázku, zkratku tam, kde není potřeba obšírně navazovat pro nedostatek zajímavých informací, a především projevuje se v neustálém vztahování k blízkým, ji zasahujícím událostem. Hlavní linii sdělení cesty a světa za hranicemi tak tvoří dějovost – dopis je na jedné straně záznamem osobních peripetií a na druhé studií přírody a zvykovosti prostředí, ve kterém se autorka ocitá. Není však rozmyslným konstruktem cíleným na dojem, ale přirozenou promluvou, snažící se adresáta pobavit a zaujmout.
Pohádkové vyprávění J. K. Tyla odsouvá krajinu do role prostředku pro dokreslování atmosféry, působení na smysly čtenáře a vytvoření dostatečné obrazové kulisy, ve které budou moci vynikat hlavní postavy. Romantický příběh „těsně před cestou“ je pro nás, uvyklé již běžné produkci 20. a 21. století, už logicky – a tím někdy zbytečně zanedbávaně – realizován výraznou metaforičností, přirovnáními a velmi důležitými přívlastky. Kulisa přírody tak Tylovi slouží jako odraz čistoty duší jeho hrdinů, kdežto až přímá řeč a děj přebírají funkci nositelů idejí.
Svěží vítr do vod krajin a poutníků přichází s K. Havlíčkem. O přírodě se v jeho cestopise příliš nedozvíme, není-li toho nutně třeba. Pro postižení jeho pojetí nejlepší by bylo přirovnat jej k dnešní kulturní části rozličných zahraničních průvodců. Jeho kritické oko nenechává nit suchou na povaze, zvycích, historii i samotných městech a jejich životech, především charakterizuje a subjektivními soudy přibližuje svět, ve kterém se ocitá. Havlíčkova pozice je nejstatičtější. Cesta pro něj neznamená proces, ale stav – existenci za hranicemi – a dovoluje mu tak hlubších průzkumů, opravdu detailních poznání. Zůstává však pro nás poutníkem, maje v sobě nadhled, jakého jsou schopni jen cizinci.
Prošli jsme padesáti lety, ve kterých je možno najít mnoho způsobů komparace. Sledovat například lze: ze starší literatury pokračující linii emancipace autora, která se však výběrem jen některých představitelů často výrazně láme a je nezřídka realizována osobitě (tvorbou ještě nevyhraněný Polák, typicky se vyvíjející Kollár, -Mácha-, mimo tvorbu kráčející osobnost Němcové, pro nás běžný postoj Tyla a velmi břitký, sebevědomý Havlíček); zacházení s přírodou (Polákova mocná bohyně, Kollárův prostředek, Máchova alegorie, Němcové pragmatický, reálný přístup, Tylova kulisa a u Havlíčka se neprojevující fakt); vnímání času (Polákův mýtický pohled, Kollárovo prolínání přítomnost – minulost – budoucnost, Máchova oscilace mezi snem a realitou, Němcové reálný čas, Tylův čas vyprávěcí a Havlíček jdoucí napříč, ale jasně oddělující složky) či postup zdokonalování formy tvorby, který sleduje literární historie obecně.
Z hlediska krajiny a poutníků se před námi objevil celek různorodý, ale s jasným vývojem a objevnými porovnáními.
M. Z. Polák, představuje jednoho z prvních průkopníků, soustředí se viditelně na rozkvět jazyka, kterým vládne. Jeho počátky novodobé české poezie nesou znaky vývoje samotného jazyka – básnická přirovnání jsou plněna přehršlí adjektivně-substantivních složenin, slovosled proměněn inverzí je téměř k nepoznání a důraz jasně leží na náročnosti vyjádření. S takovou pak řeč o přírodě přebírá patos i do významů, příroda samotná se stává pro lyrický subjekt Polákovy práce personifikovaným živlem – zároveň nedosažitelným a blízkým, neuchopitelným, nepochopitelným, zkázonosným a přeci životodárným –, ku kterému nutno mu je mluvit a který se mu stává partnerem (typicky pro osvícenský postoj). Vědomí vlastní malosti a bezmocnosti, zároveň krásy a nepodmanitelnosti přírody však z Poláka nemůže v takovém kontextu tvořit – z tvůrčí stránky – výraznou osobnost, „buditele“, jak jej známe, neboť jeho promluvou řadí se mluvčí básní do celku lidstva, byť slouží jako příklad, jako prostor pro realizaci představ o vztazích.
Zcela jinak pak můžeme vnímat pozici J. Kollára. Pro poutníka jeho básní představuje cesta prostředek k vyjádření myšlenek, slouží coby soudržnost k navěšování pravého centra sdělení – ideje. Se snahou o krásu i funkčnost a ohledně jazyka byv si již jist v kolenou, vložil do své tvorby J. Kollár silný časový prvek. Text se tak stává nejen poutí za obzorem, ale i do hloubi. Na každém kroku cítí čtenář vědomé zpřítomňování minulosti, prolínání, vize budoucí i snahu o předávání ponaučení z minulosti. Pozice „národního věštce“, tak jak se ustalovala na počátku devatenáctého století, pak jasně představuje krok od anonymní tvorby starší literatury. J. Kollár jasně rýsuje názorově vyhraněnou osobnost, která se svým myšlenkovým patosem pokouší předat dál. (Tak to funguje i dodnes, vezmeme-li v potaz všudypřítomný model herce-diváka; umírněný, vskutku reálný obraz zdá se na divadle nemístnou plytkostí.)
Pokud bychom toužili představovat první polovinu devatenáctého století především jako proces emancipace tvůrce, nenaskýtala by se nám v dnešní době příhodnější postava než K. H. Mácha. Ovšem vzhledem k nesčetné literatuře postihující snad již veškeré možné soudy o Máchovi, nechala bych tuto otázku stranou, považujíc ji za jakýmsi způsobem jasnou. Co ovšem funkční pro naši úvahu je, opětovně můžeme nazvat časem. Tentokrát vyprávění osciluje mezi reálným a snovým, na pomezí, kde jednotlivé minuty ubíhají těžko, téměř nuceny do vzdoru, aby příběh posouvaly. To se neprojevuje na spádovosti, nýbrž na obraznosti, kterou si dílem pro pomalý čas, dílem pro vlastní snovost může autor dovolit. Důraz na (prototypickou) barevnost, na křiklavost dojmu z ní, napíná svět Máchových cest. Není to ovšem pouze surreálná osa, na kterou dosazuje svou promluvu, nýbrž i motivační. Jeho poutník kráčí motivací lásky (nápovědné prvky vytvářející spojení např. mezi Poutí Krkonošskou a Márinkou) a snahou uchytit a v naději pochopit život. Způsob využití přírody je pak jasně patrný – reflektuje pocity hrdiny a dává příklad samoobrodného cyklu, nejpříhodnějšího pro přirovnání životu.
V obklopení neoddiskutovatelně uměleckými díly svých předchůdců i následovníků stojí B. Němcová pevně, byť zasahuje do těchto úvah svou korespondencí. Osobní tón, který s sebou nevydaná, soukromá pošta nese, dovoluje autorce lehkou nadsázku, zkratku tam, kde není potřeba obšírně navazovat pro nedostatek zajímavých informací, a především projevuje se v neustálém vztahování k blízkým, ji zasahujícím událostem. Hlavní linii sdělení cesty a světa za hranicemi tak tvoří dějovost – dopis je na jedné straně záznamem osobních peripetií a na druhé studií přírody a zvykovosti prostředí, ve kterém se autorka ocitá. Není však rozmyslným konstruktem cíleným na dojem, ale přirozenou promluvou, snažící se adresáta pobavit a zaujmout.
Pohádkové vyprávění J. K. Tyla odsouvá krajinu do role prostředku pro dokreslování atmosféry, působení na smysly čtenáře a vytvoření dostatečné obrazové kulisy, ve které budou moci vynikat hlavní postavy. Romantický příběh „těsně před cestou“ je pro nás, uvyklé již běžné produkci 20. a 21. století, už logicky – a tím někdy zbytečně zanedbávaně – realizován výraznou metaforičností, přirovnáními a velmi důležitými přívlastky. Kulisa přírody tak Tylovi slouží jako odraz čistoty duší jeho hrdinů, kdežto až přímá řeč a děj přebírají funkci nositelů idejí.
Svěží vítr do vod krajin a poutníků přichází s K. Havlíčkem. O přírodě se v jeho cestopise příliš nedozvíme, není-li toho nutně třeba. Pro postižení jeho pojetí nejlepší by bylo přirovnat jej k dnešní kulturní části rozličných zahraničních průvodců. Jeho kritické oko nenechává nit suchou na povaze, zvycích, historii i samotných městech a jejich životech, především charakterizuje a subjektivními soudy přibližuje svět, ve kterém se ocitá. Havlíčkova pozice je nejstatičtější. Cesta pro něj neznamená proces, ale stav – existenci za hranicemi – a dovoluje mu tak hlubších průzkumů, opravdu detailních poznání. Zůstává však pro nás poutníkem, maje v sobě nadhled, jakého jsou schopni jen cizinci.
Prošli jsme padesáti lety, ve kterých je možno najít mnoho způsobů komparace. Sledovat například lze: ze starší literatury pokračující linii emancipace autora, která se však výběrem jen některých představitelů často výrazně láme a je nezřídka realizována osobitě (tvorbou ještě nevyhraněný Polák, typicky se vyvíjející Kollár, -Mácha-, mimo tvorbu kráčející osobnost Němcové, pro nás běžný postoj Tyla a velmi břitký, sebevědomý Havlíček); zacházení s přírodou (Polákova mocná bohyně, Kollárův prostředek, Máchova alegorie, Němcové pragmatický, reálný přístup, Tylova kulisa a u Havlíčka se neprojevující fakt); vnímání času (Polákův mýtický pohled, Kollárovo prolínání přítomnost – minulost – budoucnost, Máchova oscilace mezi snem a realitou, Němcové reálný čas, Tylův čas vyprávěcí a Havlíček jdoucí napříč, ale jasně oddělující složky) či postup zdokonalování formy tvorby, který sleduje literární historie obecně.
Z hlediska krajiny a poutníků se před námi objevil celek různorodý, ale s jasným vývojem a objevnými porovnáními.
Žádné komentáře:
Okomentovat